Jižním národům jsme skoro křivdili, po návštěvě Viky v nočekávaně otevřené charterové společnosti jsme získali velmi důležitou informaci. Na otázku „Vis OK?“ se jí dostalo odpovědi „NO“. Po dalších několika úderných otázkách se jí podařilo získat předběžný příslib, že loď by mohla být připravena nejdříve ve 14 hodin. Rozhodli jsme se, že ve 13:00 již určitě připravena bude. Jenže co dál? Odvážnější část naší posádky vyrazila pod dohledem statného ošetřovatele (Keby) do útrob Šukošanské Mariny. Viky, Tereza, Ondra a Radek se pod záminkou prozkoumání zásobovacích podmínek rozhodli zmapovat terén. Hlavně holky zajímaly obchody a především milionářská část Mariny, která však v tuto nekřesťanskou hodinu rozhodně nejevila ani náznak života. Nex a náš Voditel Brodice Ante se rozhodli že noc strávená za volantem si žádá oběti a raděj zůstali v autě, aby se pokusili urvat nějaký ten náznak spánku. Bohužel jim nebylo přáno a do auta se jim po chvilce začali dobývat od rána se posilňující Pšonci. Přece jen měli důvod zapíjet přežitou cestu a orientace v tomto stavu již nepatří u většiny Homo Sapiens k těm silným stránkám. Spát prostě už nemělo smysl, vrátil se náš ozbrojený průzkum.
Lodě si stojí v poklidu v řadě u mola, ostatní se začínali naloďovat, jen na námi vylosované lodi se stále množili modře odění zástupci charterové společnosti. Nejdříve promlouvali, poté vzali do rukou kladiva, pilky, nakonec i sofistikované nářadí stylu vrtaček a podobných životu nebezpečných instrumentů. Jeden, druhý, třetí, neohroženě se přesouvali po lodi a dokonce jako veverky šplhali na stěžeň. Prostě nám věnovali nadstandartní přípravu. Keba již jen odevzdaně seděl v autě a na otázky kam vyrazíme, jen naprosto odevzdaně prohlašoval nikam, já mám hlad. Takovou žravou jste neviděli. Ostatní jsme ho v tom samozřejmě nenechali a zlikvidovali v podstatě veškeré zásoby připravené na cestu.
Loď osiřela a my jsme vycítili svou šanci. 13:00 je tu, dnes by to šlo. A světe div se, opravdu jsme se konečně i my mohli nalodit. Ukazuje se, že kapitánské zkoušky u Keby a Anteho nebyli vyhozené peníze. Zatímco oni si prolézali důležitě loď, zbytek posádky vozil z auta do lodi veškeré naše vybavení. Holt platí staré dobré, uč se aby si nemusel pracovat. Po cca 2 hodinovém naloďování se zkušení mořští vlci rozhodli prověřit nás nezkušené suchozemské krysy testu našich znalostí. Společnýma silama jsme dali do kupy co je gena, fendr a podobné podivné záludnosti. V cca 16 hodin Ante zavelel „Posádko vyplouváme“
Výjezd z Mariny se nesmazatelně zapsal nejen do našich srdcí, dohodli jsme se na směru kde může být moře ( jsme přece jen značně demokratická posádka) rozeznali barvu vjezdových majáků a konečně vypluli na moře. Plachty vzhůru, vypnout motor a dál nám pomáhej Neptun. Ante zavelel „Refujeme“ a dostalo se mu několika naprosto nechápavých pohledů, co proboha vlastně chce? „Vem za to červeno černé lano, dvakrát to otoč kolem Vinšny a kurva přitahuj“. Hmmm, tak to nám teda pomohl. Ante nakonec pochopil, že tudy cesta nevede a na chvilku s Kebou a Viky přestali mluvit jako Marťani. Naštestí před odjezdem popsali samolepky několika nic neříkajícíma popiskama. Víte proboha někdo co je V. PEŇ, V. GENA., REF, MAIN KIKING a další podobné šílenosti? Po nějaké době jsme začali těžce chápat za co kde a jak chytnout. Ante podumal, že prý docela hezky fouká a co tak ještě vytáhnout Genu. Netušili jsme nic zlého. Loď poskočila a rozjela se o poznání svižněji. Náhle se naklonila do polohy o které normální smrtelník ani nevěří že je možná a my se naprosto nezadržitelně šinuli směrem k mořské hladině. Prý nekontrolované vyostření, kdo nezažil neuvěří. Na naprosto nezáludnou otázku „Ante kolik si jel nejvíc?“ se podíval zamyšleně dolů „10 uzlů“. Hmmm „A kolik jedem teď?“ „10 uzlů“. Pochopili jsme že je zle. Prostě jsme lítali ze strany na stranu, tahali za různobarevná lana a funěli jako banda bernardýnů. Keba a Ante si libovali jak to hezky fouká a my jsme nechapali co se vlastně děje. Neměli jsme čas moc přemýšlet, zážitek to prostě byl úžasný. Po 2 hodinách Ante uznal, že je čas se vrátit do Mariny, měli jsme toho plné zuby. Na otázku co mořská nemoc jsme se po sobě nechapavě podívali, sakra my jsme ani neměli čas o něčem takovém přemýšlet. Utahaní, ale spokojení jsme dojeli do Mariny. Naše nehynoucí díky patří kromě Viky a Terezy (kluci teda taky pomáhali) hlavně Rosťovi, protože na nás nezapomněl a postaral se o naši dnešní večeři. Přivezl čerstvé steaky. ÚÚÚžasnéééééé. A tak nám začíná večerní program a po tom Vám vlastně nic není a nebudu Vám přece popisovat, jak jsme všichni domlácení z cesty a projížďky na lodi. Zítra je taky den.

Předchozí: Cesta
Další: Slovo kapitánovo

Názory