Náš Vis se konečně otočil a směřuje od Visu. Žádné nadšení, jen představa mnoha dalších mil před námi. Noc má však jednu úžasnou vlastnost, světlo je přece jen vidět o hodně dále a tak zahlédneme po mnoha hodinách poziční světla jiných lodí. Pravda, převážně jen vrcholová světla, ale i to je povzbuzení. Bohužel je to zároveň i důkaz toho že je země kulatá a to potvrzuje jak daleko nám všichni ujeli. Na druhou stranu alespoň nevidíme námi z hloubi duše nenáviděný spinakr, který se s železnou pravidelností objevil ve dne vždy ve chvíli kdy se nám někdo objevil na obzoru. „Hurá, už někoho dojíždíme“. Pak se objevil ten prokletý barevný flek místo geny a my jen se skřípajícíma zubama zůstali zase osamoceni. Keba nasál vítr jako ohař a zmizel u mapového stolku. Po chvíli se vynořil, kouknul na světla v dáli a zase zmizel. Nakonec se vynořil a vyslovil ortel. „Jedou blbě, pojedeme jinudy“. Nemáme co ztratit, všichni nám už dávno ujeli, plně jsme se spolehli na směr ve kterém máchnul rukou a vyrazili. Veškerá světla zase zmizela, zůstali jsme samotincí, ale na to jsme už byli zvyklí. Docela slušně foukalo a velké vlny se vrátily, abychom snad nepomysleli na nějaký odpočinek. Lidské tělo je však docela divný zařízení. Vlny které si pohazují s lodí a vy máte pocit že veškeré své sily musíte napnout pro udržení se na palubě, jsou najednou naprosto nepodstatné. Prostě už nemůžete a musíte se vyspat. Na ničem jiném v tu chvíli nezáleží . Část posádky co měla to privilegium spát je vyhnána z podpalubí a vy si najdete místo kde padnout. „Ježiš Marja, přitiskni se ke mně, je mi strašná zima“. Už jen představa ze sebe něco svléknout se rovná vlastizradě. Není čas na hrdinství, usínání se mění ve stav podobný kómatu. Nic tak člověka neosvěží jako 2-3 hoďky naprostého bezvědomí. Představa pobytu na palubě je dostatečně strašlivá, ale nic jiného Vám stejně nezbude. Vyčerpání se stává naším nepozvaným společníkem. Ondra sedí za vinšnou, choulí se před větrem v pozici Discobola s rysy reálného socialismu. Náhle nehledě na vítr a vlny se Ondra začíná naklánět. I v téhle pozici jeho tělo rozhodlo JE ČAS SPÁT. Naštěstí jsme si toho všimli, zavolám na Kebu který byl u kormidla „Ať jde spát než ho budeme lovit“. Keba zbystří, šťouchne do Ondry se slovy „Sypej spát“. Ondrova reakce je naprosto neuvěřitelná. Naprosto vynechá přechod mezi spánkem a probuzením a ihned začíná automaticky přitahovat otěž geny a pokračuje ve svém Re. Následoval naprostý výbuch smíchu, který přinesl na palubu tolik potřebné uvolnění. A pokračujeme dále. Re, stoupáme, ostříme, odpadáme, křižujeme, čekáme na svítání. Míle pomalu ubíhají a my stále plujeme. První otázka každého při střídání „Kde jsou ostatní?“. Občas pravda nějaké poziční světla zahlédneme, ale kdo ví čí jsou. Snad lodí z naší regaty, ale je divné, že se poměrně často objevují za námi. Na to rozhodně nejsme zvyklí. Je tu úsvit. O žádné romantice nemůže být řeč, ale sluneční paprsky přináší kýžené teplo. Zima je všem, už nerozlišujeme z čeho. Energetické tyčinky, které by většina z nás nedala dobrovolně do úst jsou na palubě vítány s jásotem. Unavené oči hledají všude kolem náznak konkurenčních plachet. Nečekaně se objevují před všude kolem, nejen daleko před námi jak jsme byli zvyklí. To nám vlévá do žil novou sílu. Drvenik se pomalu objevuje, představa spánku se stává reálnější a neodolatelnou. Z různých směrů se k vjezdu mezi ostrovy blíží lodě, hurá, nejsme daleko, někteří jsou i za námi. Úžasný pocit. Plachetnice na kolizním kurzu, nám naprosto neznámý pocit. Má číslo, Regata 9. Po naprosto ubíjejících hodinách o samotě i závodíme a každý volíme jinou strategii. Náš plán, do průlivu vletíme jako liška do kurníku. Regatu 9 necháváme daleko za námi, nestoupá nám to jako jim, takže volíme naprosto odlišnou strategii. Nastoupáme mnohem dál a necháme se tam sfouknout na krásný bočáček, nic složitého. Plachetnice před námi začínají dělat šílené obraty „No jasně, málo si nastoupali, takovou chybu my rozhodně nedopustíme“. Vše vychází přesně podle plánu, nastoupáno máme, řítíme se jako tornádo. „Sakra co se děje“. Vlajka se nám začala točit snad každých 10 m jinak, tu lehala, tu se točila sem, tu tam. Začali jsme chápat zběsilé manévry plachetnic před námi. Vše co jsme v předchozích 2 hodinách najeli na Regatu 9 se za pár minut rozplynulo v prach, zareagovali poučeni z našich problémů dříve a rázem se dostali zase před nás. Po serii šílených obratů jsme se dostali dovnitř, volíme jinou strategii, vypadá to že získáváme ztracené metry. Oops, jeden obrat navíc a vše je při starém, už nemáme šanci. Ploužíme se dovnitř, evidentně kurník chránili dva myslivci s brokovnicemi a naší lišce to moc nevyšlo. Hledáme zátoku ve které je cíl. Je to tahle, tamhleta, možná ta vzadu? GPS nás jako už mnohokrát nechala naprosto ve štychu. Buď ukazuje se značným zpožděním nebo se prostě rozhodne nefungovat vůbec. Její pípání nám prostě oznámí, že ztratila signál. Nejspíš to bude vysokou zástavbou na volném moři. Prostě to nikdo z nás nepochopil, každopádně nás vypekla vždy se železnou pravidelností ve chvíli kdy ji bylo nejvíc potřeba. Keba se jako náš navigátor ponořil do map a prohlásil „Je to tahle“. Ostatním se chvíli zdálo že ano, pak zase ne. Keba to rozetnul hláškou „Kdo nevěří mé navigaci, tomu jednu fláknu“ a rázem jsme mu všichni věřili. Regata 9 nejspíš řešila stejný problém, protože se vysílačkou ptala rozhodčích kde je proboha cíl. Nakonec jsme ho našli, Keba měl pravdu a jeho navigační schopnosti si už nikdo nedovolil zpochybňovat. Cíl jsme protnuli cca v 10:20, byli jsme více než 24 hodin v kuse na moři v podmínkách které nikdo na palubě jestě nezažil. Smotat lana, uklidit loď, teplé jídlo byl náš cíl. Nejpalčivější otázka byla, kdy je start další etapy? Rozjela se rošáda informací. Ve 12:00. Proboha to se zbláznili? Ne v pohodě v 21, hurá, vyspíme se. V 14:00. Prostě zmatek. Je nám to fuk, jdeme spát ať se startuje kdy chce, každá minuta navíc se počítá a sakra chybí.

Předchozí: Na Vis! - jak to viděl Keba
Další: Drvenik za zády

Názory