Konečně jsme se trochu vyspali - tedy ono to bylo spíš hluboké bezvědomí ze kterého jsme se probírali neradi. Ospalé bylo i ráno v maríně na ostrově Prvič. Provedli jsme trochu nezbytné ranní hygieny u místní kašny, něco posnídali a pomalu se začali připravovat na vyplutí do startovního prostoru u ostrova Tijat, kde končila včerejší etapa. Před vyplutím nás zachvátila panika že jsme ztratili fender. Naštěstí se jen krčil v jednom koutku bistonu, kde jsme ho velkoryse přehlíželi. Tak jsme alespoň ztratili kbelík při nabírání vody z již plovoucí lodě.
A už jsme v prostoru startu. Trocha vyčkávání nám poskytne nezbytný čas pro přípravu lodě i sebe na další a opět dlouhou etapu. V plánu bylo obeplout celé souostroví Kornati a vrátit se do Šukošanu. Že to nebude jednoduché bylo jasné všem, protože většina plavby vycházela na stoupačku proti silnému N nebo NW větru. Podtrženo a sečteno, bylo jasné, že to zase bude pořádně foukat, šplouchat, házet, bude zima a zase se nevyspíme a všichni se už na to těší.
Po startu do poslední etapy celý houf plachetnic prokličkuje mezi ostrovy Tijat a Zmajan, pak obeplujeme Kaprije, Žirje a hurá k jižnímu cípu Kornat Kurba Vele. Než tam ale doplujeme ujímám se kormidla a Ante si jde odpočinout. Křižujeme proti větru, jachta slušně pluje mezi 7 a 8 uzlíky. U Žirje je izolo a náš kurs je nebezpečně přímo na něj. Izolo stojí jako skála a nechce i přes opakované výhružky že ho nabereme, uhnout. Snažíme se jachtu víc viostřit, ale brzy je jasné, že pokud nechceme rozšířit seznam vraků na Jadranu, musíme udělat obrat. Plavba je poměrně příjemná, protože moře není až tak rozbouřené. Kecáme a kecáme...a já vůl při tom zapomněl udržovat jachtu v tempu. No zkrátka jsme trošku zaostali. Když kapitán vylezl u Kurba Vele na palubu tak se zděsil. Hned jsem byl odstaven od kormidla a vyslán ke stanovení kurzu. Začínalo volné moře a s ním stíhací plavba, vlny a opravdu silný vítr.
Plachty roztažené naplno, vlny se zvedají opět kolem dvou metrů a je to jako na horský dráze. Terezka taky občas vidí kam že ta loď může spadnout a taky občas padá. Náklon lodi je těsně k bortu a komu se chce močit je postaven před neřešitelný rébus. Na WC v podpalubí si netrofne nikdo. Sám jsem se pokoušel si ulevit asi půl hodiny. Našel jsem hodně pozic ze kterých to fakt nejde, ale ani jednu ze které by to šlo.
Vítr je opravdu síla a v jednu chvíli málem nekontrolovaně vyostříme. Je nám jasné, že plujeme na hraně a tak raději zhruba o čtvrtinu refujeme plachty. Toho využívám a konečně se dostávám na chcacák na zádi. Nebeská úleva! Zhruba po půl hoďce máme dojem, že vítr už není tak šílený a plachty zase jdou na plný knedlík. Vítr ovšem taky. Zpět už ale nerefujeme.
Kormidlovat na vysokých vlnách a větru je opravdu náročné a únavné a tak zase střídám Anteho, který si jde nachvilku oddychnout dolů. Tentokráte si dávám pozor a udržuji rychlost kolem 9 uzlů a maximální stoupání. Stoupáme dál na otevřené moře abychom tolik nebrousili skály. Stále vysoké vlny doprovází nárazy vetru, ale jak už jsme otupělí tak nás tahle mořská horská dráha i baví. Jsme na moři, ostrovy daleko za námi, vlny, vítr, vodní tříšť, zima, hlad - super yachting. Náhle přichází velká vlna na jejímž vrcholku see vítr hodně opře do plachet. Náklon kdy se každý chytá všeho co má po ruce. Loď se mi podaří jen tak tak vyrovnat a už padáme z vlny dolů. Vzápětí nahoru na další vlnu. Náraz větru, a pád do díry mezi vlnami. Když vidím třetí vlnu je mi jasné, že je zle. Periferně zahlídnu kosatníky u vinšen a řvu "RE"! Nevím jestli to tušili a nebo jim došlo že jestli to nezvládnout budou možná mokří víc než je zdrávo, každopádně točím kormidlo do obratu. Žádná příprava. Není čas. Rachot vinšny, svistot lan a letící gena s plachtou signalizují, že to vyjde. Kosatníci budiž pochváleni - vyšloto a loď před vlnou provedla bleskový obrat. Co se při tom dělo v podpalubí znám jen z vaprávění Viky a Anteho, který zděšeně vyletěl na palubu protože ho to vystřelilo z regálu. Moc nechápal, protože loď už byla srovnaná, klidná a kosatníci uklízeli kliku. Viky se vyhrabávala z porcelánových hrníčků, které si našly cestu ven i ze zevřené skříňky. Říkala že letící hrníčky bude vidět ještě dlouho, obzvláště když jeden po nárazu do stěžně explodoval. A protože se jednalo o nejrychleji provedený obrat, byl pojmenován jako "Kebovo hrníčkové RE". Je zvláštní, že už ho nikdo opakovat potom nechtěl.
Po nějaké době se kormidla ujímá Ante. Náš soustředěný výkon je znát a pomalu dotahujeme lodě před námi. Pomalu nastupuje soumrak a když padne tma konečně vidíme i světla majáku Sestrica, kde je kontrolní průjezd. Je čas věnovat se navigaci. Poučen z předchozích nezdarů správně stanovuji bod obratu a přímo plujeme na maják. Jedna loď před náma a další dvě okolo. Bude tam těsno. Náš záměr vyšel dokonale. Opravdu jsme vlítli za maják Sestrica jak liška do kurníku. Za majákem děláme obrat, ale vítr prakticky ustal. Loď před námi se ještě dostává zpoza majáku snadno, ale nám už to jde hůř, spolu s dalšíma loděma se tam motáme jak nudle v bandě. Musíme rychle ven, nebo se odtud nevymotáme do rána. Identifikujeme se rozhodčím blikáním světel. Ante jde nahlásit průjezd, já vedu jachtu ven na moře a posádka je připravena popotahovat provázky. Je opět zvláštní ticho. Trimujeme plachty, dva obraty a už to zase pluje.
Loď rozhodčích má problémy s rádiem a tak Ante slouží jako spojka mezi ostatními loděmi. Chvílemi už neví s kým vlastně mluví a na které lodi je.
"Ante! Vidím světlo, potvrdili průjezd"
"Lodi rozhodčích, lodi rozhodčích...." béká Ante do rádia,
"díky za potvrzení průjezdu....a dobrou noc!"
Z rádia se asi tři vteřiny linul nechápavý šum....
"To jsme nebyli mi, to byli rybáři", zněla lakonická odpověď.
Smějeme se a Ante vyjedná potvrzení průjezdu třemi záblesky. Po chvilce - jeden - druhý - třetí...je to doma plujeme dál.
Opět se ženeme na volné moře. Vítr už tak silně nefuní, ale pořád to pluje kolem 8 uzlů. Po průjezdu kolem majáku paluba postupně osiřela až jsme nahoře zůstal jan já, Radek a Viki. Víc ani nebylo potřeba. Ostatní se šli alespoň chvilku natáhnout. Pozorujeme světla dalších lodí, které jsou před i za námi. Naše věrná družka zima se usadila s námi na palubě. Máme i docela hlad, ale na sladké tyčinkz už nikdo opravdu nemá chuť. Když je nejhůř, Radek vytahuje eso z rukávu.
"Dáme si estéčka". I přes tmu na něj s Viki hledíme jak magoři.
"Estéčka? Co to proboha je ?", hýkáme společně.
"No zkratka - ST", odpověděl s ledovým klidem.
Zaskočeni nečekaným zvratem na něj hledíme snad ještě blběji, protože vzápětí dodává
"Slané tyčinky - ST - estéčka"
Řveme smíchy a přitom Radka zaháníme do podpalubí aby je okamžitě přitáhl.
Sedíme na palubě a vychutnáváme slanou chuť "estéček" a pak to přišlo - zcela ustal vítr.
Loď se líně houpe na vlnách, ráhno mlátí sem tam, gena se mrská a stojíme. Rozhlížíme se kolem. Vítr není nikde, ostatní lodě stojí taky.
Je ticho a tak slyšíme delfíny, kteří zachvilku proplují kolem nás.
Jak by tady bylo krásně, kdyby tady nebyla ta pitomá zima. Najednou nám je líto, že ten vítr ustal. Raději vítr a vlny, než tyhle tišiny.
Asi kolem půl třetí se necháváme vystřídat a jdeme se trochu ohřát do podpalubí a zamhouřit oko.
Ráno je slunečné, bezvětrné, lehký opar nad obzorem a hladina klidná jak v hasičské nádrži někde na návsi.
"Etapa byla zrušena", vítá nás na palubě kapitán...
"Počítá se průjezd u Sestrice"...
A protože ten nám vyšel jsme spokojeni. Začíná se dělat teplo, s chutí svlíkáme bundy a plánujeme návratovou trasu.
Zarachotí motor a hurá nahoru na sever kolem Dugi Otoku. Palchetnice vytvoří svaz plující v kýlové brázdě.
Obeplováme severní cíp ostrova, kde stojí krásný maják, kocháme se pohledem na obzor.
Nedaleký vrak nákladní lodě vystupující z vody ukazuje, že podceňovat místní mělčiny se nevyplácí. Navigaci se věnuji max pečlivě a kličkovanou mezi ostrovy si užívá za kormidlem Ondra. Prosmýkneme se i kolem brdečku, který zákeřně ční v úzkém průplavu mezi ostrovy, několik obratů a pak už jen klidná plavba Zadarským kanálem do Šukošanu. Užíváme si ten klid a pohodu, konečně vytahujeme i pivo a jiné pití.
Je fajn, je pohoda, klábosíme, koukáme na lodě okolo...
Jen to molo u kterého jsme v Šukošanu odpoledna zakotvili by se nemuselo tolik houpat.
Kdo má po tom chodit.
Pak už jen úklid lodě, bašta, nezbytná osobní hygiena a příprava na slavnostní vyhlášení...
Chvilku si schrupnu, ale mám obavy že neusnu.
Nějak mi chybí ten vítr, ta zima, ty vlny, to houpání..........."chrrr...chrrr....chrrrr"Kolem Kornati plavba dlouhá

Předchozí: Drvenik za zády
Další: Od příjezdu až po londačku

Názory