Čtvrtek odpoledne - posádka vypadá vesele a svěže, poslední 4 dny maratonského závodu jako by neexistovaly a s obrovským úsměvem vjíždíme do mariny v Sukošanu. Ostatní posádky nás tipují, že bychom si to klidně dali ještě jednou. My jsme na sebe náležitě pyšní - nevzdali jsme, jeli na doraz, zvládli jsme první regatu se ctí a pravděpodobně nedojeli jako poslední. Z radiového spojení nám už sice trochu bzučí v hlavě a ztratili jsme přehled, kdo co hlásil za koho, ale máme nutkavý pocit, že někteří vzdali a některé jsme předjeli. Před příjezdem jsme si dali královskou kombinaci plzně a corny tyčinek (hnus fialovej, za který jsme byli tááááák vděční) ale 4 denní skoro-půst nám velí připravit královské jídlo nedbajíc hlášek o večeři, co nás čeká na slavnostním vyhlášení. "Sežereme klidně večeře tři!"
Pánové jsou již vymydlení a po jídle se i já s Terezou odvážíme přiblížit naše strhané jachtařské obličeje k zrcadlům a hlavně teplé vodě. Půlhodina v umývárkách a pražské dámičky už jsou zase tu. Ještě presíčko a cigárko a popříjezdová pohoda je dokonalá.

Je čas jít vzbudit odpadnuvší členy posádky hlavně maestra navigátora, trimera, ošetřovatele v jedné osobě - Kebu. Chudinka nevypadá úplně svěže (ale nebojte během večera se vzpamatuje k nesmrtelným výkonům). Přemísťujeme se do restaurace Gajeta a náš kapitán se jde shluknout s ostatními k výsledkové listině. Tak nějak nepočítám, že by tam byly konečné výsledky - ty se přece asi budou vyhlašovat večer. Na což Andrej doráží zpět a vyrazí nám dech svým lakonickým: "Šesté místo." Neznat ho celý život, tak bych snad nepostřehla tu jiskru v oku. Bomba!!! Sice jsme neustále deklamovali "Lepší mrtvej než druhej" a naše posádková trička hlásila těm za námi "...there is no second" ale upřímně, kapitán jel svou první regatu, já a Keba máme za sebou po týdnu na podobném typu jachty a zbytek naší sedmičlenné posádky ještě před pěti dny netušil ani co je gena. Tak trochu jsme počítali s 8.-9. místem - šesté je pohádka! Překonali jsme samy sebe a jsme náležitě hrdí. Až do prvního zakousnutí do bohaté masité večeře nám to stále nedochází. Pak přijde na řadu vyhlašování, potlesky, gratulace posádkám na bedně, touha být na té bedně za rok taky ale hlavně splnit plán dnešního večera - vypít co teče a skončit úplně na plech někde ve křoví v maríně (nechci předbíhat, ale daleko jsme od toho nakonec nebyli).

Přesun na loď a posádka se rozpadá. Ondřej se vytrácí po anglicku a Nex zničen po slíbené pohodičkové dovolené, o které si po našem předodjezdovém popisu myslel, že bude sedět na bortu a číst si v PDAčku, upadá společně s nevyspalým kapitánem do komatu v kajutách. Rozvášněni možností rozložit v kokpitu stolek jsme na něj s Radkem, Terdou a Kebou nanosili mohutné zásoby alkoholu a jali se je zdolávat. Historka střídá historku a Keba se dostává do tempa. Natržená bránice se najednou jeví jako dost pravděpodobné zranění. V nestřežený okamžik použije Keba na začátku dalšího svého příběhu popis jídelny na stojáka jako "Bar u křečové žíly". Toto sousloví totálně odrovná Terezu, která se zhroutí v křečích hysterického smíchu, promptně následována námi ostatními. Po 15 minutách se situace zklidní natolik, že se Keba odváží dokončit svou historku. Když už myslíme, že dál tyhle příhody z mládí gradovat nejde, vytáhne nezdolný vypravěč momentky s přítelem Antonínem a mlátíme sebou o podlahu zas.

Na molu se náhle zjeví lodní surikata kapitán Fogl a rozvážným krokem námořníka zamíří na naši palubu popít s námi rumu od kapitána Morgana:-) Nedá se zviklat Radkovými slovy, že má v hrnečku tullamorku a dolévá rum. Radek statečně pije dál. Posléze k nám míří další návštěva - kapitán Martínek. Fogl se dožaduje vzbuzení Anteho, což jde Keba s nasazením svého života udělat. Buzení dopadne pozitivně ale pouze do momentu než Ante řekne: "Nikam nejdu" a plánované popíjení kapitánů se nekoná. Kapitáni se proto rozhodnou pokoušet štěstí a v následujících chvílích neustále překračují můstky a vstupují na okolní paluby. Jedním okem sledujeme Kebu, který sází další historky a druhým kontrolujeme kapitánské přesuny, neočekávaně stabilní bez pádu do přístavních vod.

Čas přestane být relevantní, vrací se kapitán Fogl a začínám se lehce ztrácet v konverzaci o somálských pirátech. Umím filtrovat věty s každým druhým slovem piča, ale Fogl je nezmar, který dokáže dát pouze jedno slovo vždy mezi pět nadávek - tomu se už rozumět nedá. V Brněnském rozletu strhne Kebu k návratu ke kořenům a přestávám rozumět i jemu. Deset minut se nám snaží vysvětlit co je to londačka, ale jediné co mi z toho vylézá je, že to asi není odchod na záchod. Nevadí, jdeme na londačku, ať je to, co je to!!! Stále v plné sestavě míříme na rozhlednu, z níž se vyklube schodiště nad benzínkou. Můj rozený odpor k výškám mi velí zůstat dole, ale mohutné povzbuzování mě nakonec namotivuje k odvážnému výstupu nahoru. Nesdílím názor s ostatními o nádherném výhledu a hledám kam odhodit vajgl. "Dolů!" "Na tu benzínku???!!!" Pánové se zatím pouští do sázek na téma, kde je Sukošan a kde Zadar. Vedoucí výpravy Keba zavelí pokračovat londačku na maják. Než se mi podaří překonat strach a sejít z rozhledny, zmizí Tereza s Radkem a Kebou pryč. Strategicky seberu Fogla a jdeme čekat na lavičku.
Trojice rozhodnutá svěže a dynamicky zdolat sukošanský maják se vydává jeho směrem. Potkáváme popíjející kapitány ostatních posádek. Jeden z nich evidentně nezvládl kurz směr kajuta a svůj boj s nepřízní osudu zakončil na lavičce v kokpitu pod hromadou dek, v jejíchž útrob se ozývalo mohutné chrápání.
Před námi se vynořila bariéra balvanů vedoucích až k majáku. Překonáváme ji s elegancí sobě vlastní, "kdo se vzdá, je mrtvej". Na vrcholku majáku se nám otevřel obraz noční maríny, vzdálených majáků, které zkušeně rozpoznáváme a orientujeme se. Přeci jen ten tvrdý výcvik byl k něčemu. Stojíme tu, každý sám za sebe, a na jisto víme, že tenhle týden jsme překonali samy sebe.
Na zpáteční cestě vyzvedáváme Viki s kapitánem Foglem, který evidentně usnul námořnici v náručí.
S Viki zahajujeme nácvik námořnického velmi širokého kroku, který nám zůstane ještě pár dní po příjezdu do Prahy.
To molo je nepříčetné úzké, zvlášť s připočtením našeho rozletu do boku. Odkládáme Fogla před Chimérou a svižně a dynamicky překonáváme můstek na Vis. Surikata dokládá své námořnické kvality a přehupká můstek lépe než my za střízliva. Bohužel se ale rozhodne nás ještě jednou navštívit na Visu, tentokrát přes bort. Trochu nás to vyděsí a tak srabácky předstíráme odchod do podpalubí, odkud tiše sledujeme situaci na Chiméře - klid a na palubě nikdo. Plížíme se jako myšky na posledního panáka do kokpitu, když v tu Keba stoupne do mého systému chytrých pastí na hlupáky a vyrobí z igelitky brambůrek prima drť - opět se válíme smíchy.

"To byla noc!"

Předchozí: Kolem Kornati cesta dlouhá
Další: konečné zhodnocení od Terezy

Názory